5 klišé, proč odkládáme návštěvu terapeuta
Díl první: Nemám zas tak velké problémy
Někdy se setkávám s různými obavami, možná vnitřními omluvami a někdy dokonce výmluvami, proč lidé nevyhledají odbornou pomoc psychoterapeuta.
Vybrala jsem pro vás 5 nejčastějších a nejvíce zmiňovaných.
Dnes se podíváme na první z nich, podle mě velmi častý a hodný zřetele. Říkají to dokonce někdy i lidé v poradně, když už se k návštěvě odhodlali.
Zní to jakoby omluva, zažitý vzorec chování, který nám byl dán v dětství a dospívání. Kdy byly potlačovány naše emoce a prožívání – „prosímtě, ty si máš tak na co stěžovat, co by jiní za to dali, koukej chudáci v Africe, máš co jsíty, pít, co si stěžujheš, chlapi přece nebrečí, neboj se, nebreč, nestěžuj si.“
Není divu, že se nám pak s trápením hůře svěřuje. Můžeme se stydět, připadat si divně.
Necítím se dobře. Už dlouho. Ani nevím, kdy to začalo, kdy to vzniklo. Nepamatuji se, kdy jsem se naposledy zasmála, kdy mě něco bavilo, co mi udělalo radost. Fakt tohle nejsem já. Ráno se mi nechce vstávat, mám nulovou energii, do práce se ploužím, v práci mě to akorát štve a dělám jen, abych dělala, pak jdu domů a tam se taky netěším. Zase něco vařit, uklízet. Jinak nemám nic, co bych dělala, kromě povinností, ale stejně by mě nic nebavilo.
Nevím, co se děje. Asi bych se potřebovala někomu svěřit, s někým to probrat, ale co bych vlastně povídala?
Když se podívám okolo sebe, najdu mnoho jiných lidí, kteří jsou na tom hůř než já a kteří taky nikam nechodí. Sousedka, které umřel manžel, a ona zůstala sama se dvěma dětmi. Kolega z práce, který je už mnoho let sám bez vztahu. Prodavačky, které makají 12h denně a nemají odpočinek. A tak dále. Co já si vlastně můžu stěžovat? Partner nepije, nekouří, nemlátí mě….přece si nemůžu stěžovat, co by za to jiné daly. Děti taky fajn, školu nějak zvládají.
Co na tom, že vlastně pod povrchem jsou věci jinak, než navenek. Že za poslední roky přišlo několik „ran“ a nepříjemností od života. Že asi tuším, kde moje trápení a nespokojenost má původ. Ale nechci to řešit. Hlavně, že to nějak funguje.
Ostatní jsou na tom prostě hůř a já se mám vlastně fajn!
Zní vám to povědomě? Ano, hodně lidí má tendence poměřovat svoje smutné prožívání a problémy s jinými. Ale tohle nejde měřit. Nejde! Co jednoho položí, druhý přejde s nadhledem a naopak. Co jednomu pomůže, na druhého nefunguje. Každý je jedinečný a má svůj vlastní originální příběh. Jak do krize, tak ven z krize.
Proto, když uvažujete nad tím, že se necítíte dobře, nesrovnávejte se s nikým. Buďte zaměření jen sami na sebe, jak vám je a jak je vám těžko. Neignorujte signály vašeho těla a vaší mysli. A když vám je dlouhodobě nedobře, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. Už jen to vám dává sílu a víru v to, že se věci mohou změnit a vy se budete cítit lépe.
Navíc nikdy nemůžete přesně vědět, jak se cítí ostatní, stejně jako nikdo nemůže vědět, co cítíte vy. Co když sousedka celé noci propláče, kolega utápí smutek v alhoholu a prodavačku tak strašně bolí záda a hlava, až z toho vidí dvojmo. Ani nemůžete vědět, co oni lidé pro sebe dělají, zda-li už také někam nechodí, nějak věci neřeší.
Příště: 2) Nejsem přece blázen, abych chodil k „psychoušovi“.
K tématu doporučuji přečíst tento článek: https://www.kotova.cz/chodit-na-terapii/
e-mail: helena@kotova.cz
tel: 608 742 309
adresa: Fügnerova 1, 412 01 Litoměřice
První konzultaci je možno domluvit přes telefon, email, FB stránky. Na dalších termínech se pak domlouváme společně osobně.
Ukončení naší spolupráce je možné kdykoli, záleží na Vás, Vašich možnostech a potřebách.
Samozřejmostí spolupráce je důvěrnost a partnerský přístup.
